Dopisy mladšího Plinia

Recenze čtenářů

Dopisy mladšího Plinia nabízejí bohatý a osobní pohled na život, společnost a politiku Římanů na konci 1. a počátku 2. století našeho letopočtu. Čtenáři ocení pronikavý a současný ráz Pliniovy korespondence, která reflektuje různé aspekty kultury, právní praxe a společensko-politického prostředí jeho doby, včetně výbuchu sopky Vesuv a postoje k ranému křesťanství.

⬤ Poskytuje hluboký vhled do římské kultury a každodenního života.
⬤ Dopisy jsou dobře napsané a poutavě se čtou.
⬤ Nabízí jedinečné historické perspektivy, včetně erupce Vesuvu a římských právních praktik.
⬤ Díky dobrému překladu a formátování je kniha přístupná.
⬤ Dotýká se relevantních společenských a politických témat, která rezonují s moderními čtenáři.

⬤ Někomu může Pliniův styl připadat suchý nebo nabubřelý ve srovnání s jinými římskými autory.
⬤ Pochopení římské společnosti může vyžadovat určitý zájem o historické souvislosti.
⬤ Formálnost některých dopisů by mohla odradit čtenáře, kteří hledají přímočařejší vyprávění.

(na základě 51 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Letters of the Younger Pliny

Obsah knihy:

Gaius Plinius Caecilius Secundus, rodným jménem Gaius Caecilius nebo Gaius Caecilius Cilo (61 - asi 113), známější jako Plinius Mladší, byl právník, spisovatel a soudce starověkého Říma. Na jeho výchově a vzdělání se podílel Pliniův strýc Plinius Starší.

Plinius Mladší napsal stovky dopisů, z nichž se dochovalo 247 a které mají velkou historickou hodnotu. Některé z nich jsou adresovány vládnoucím císařům nebo významným osobnostem, jako byl například historik Tacitus. Plinius působil jako císařský soudce za Trajána (vládl v letech 98-117) a jeho dopisy Trajánovi poskytují jeden z mála dochovaných záznamů o vztazích mezi císařským úřadem a provinčními místodržiteli.

Plinius prošel řadou civilních a vojenských úřadů, tzv. cursus honorum. Byl přítelem historika Tacita a ve svém štábu mohl zaměstnávat životopisce Suetonia. Během svého pobytu v Sýrii se Plinius dostal do kontaktu i s dalšími známými muži té doby, včetně filozofů Artemidora a Eufrata Stoika.

Plinius byl rodem jezdec, tj. člen aristokratického řádu ekvitů (rytířů), nižšího (pod senátorským řádem) ze dvou římských aristokratických řádů, které si na počátku císařství monopolizovaly vyšší civilní a vojenské úřady. Jeho kariéra začala v 18 letech a zpočátku se ubírala běžnou jezdeckou cestou. Na rozdíl od většiny jezdců však dosáhl vstupu do vyššího řádu tím, že byl ve svých dvaceti letech zvolen kvestorem.

Plinius byl aktivní v římském právním systému, zejména ve sféře římského centumvirálního soudu, který se zabýval dědickými případy. Později byl známým žalobcem a obhájcem při soudních procesech s řadou provinčních guvernérů, včetně Baeba Massa, guvernéra Baetiky, Maria Prisca, guvernéra Afriky, Gaia Caecilia Classica, guvernéra Baetiky, a co je nejvíc ironické vzhledem k jeho pozdějšímu jmenování do této provincie, Gaia Julia Bassa a Varena Rufa, oba guvernéry Bithýnie a Pontu.

Pliniova kariéra je běžně považována za souhrn hlavních římských veřejných poplatků a je nejlépe zdokumentovaným příkladem z tohoto období, který nabízí důkazy o mnoha aspektech císařské kultury. V podstatě Plinius prošel všemi hlavními oblastmi organizace rané římské říše. Pro člověka, který nejenže přežil vládu několika nesourodých císařů, zejména tolik propíraného Domiciána, ale také po celou dobu stoupal v hodnostním žebříčku, je to úspěch. (wikipedia.org)