Dívka s odstřelovačskou puškou: Memoáry z východní fronty

Recenze čtenářů

Kniha je vzpomínkovou knihou Julie Žukové, odstřelovačky Rudé armády za druhé světové války, která se zaměřuje na její výcvik, bojové zkušenosti a poválečný život. Přestože kniha přináší cenné poznatky o problémech, s nimiž se potýkaly ženy-vojákyně, a o společenském vnímání veteránů, soustředí se především na její život mimo boj, což vede k tomu, že někteří čtenáři v ní najdou méně informací o odstřelovačkách, než očekávali.

Memoáry nabízejí jedinečný pohled na zkušenosti žen v Rudé armádě, včetně podrobných popisů výcviku a bojů. Poukazuje na společenské problémy, s nimiž se veteráni po pádu SSSR potýkali, a představuje osobní vyprávění, které se propojuje s širšími historickými tématy. Čtenáři ocenili emocionální hloubku a vyprávění založené na charakterech postav.

Mnozí čtenáři se domnívali, že kniha není dostatečně zaměřena na skutečné odstřelovačské zážitky, protože většina obsahu se soustředí spíše na život Žukové před válkou a po ní než na její bojové akce. Někteří ji také kritizovali za to, že potenciálně zamlčuje kritické problémy v sovětské armádě a že je spíše sociální historií, než jakou by mohli hledat typičtí kupci válečných memoárů.

(na základě 10 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Girl with a Sniper Rifle: An Eastern Front Memoir

Obsah knihy:

V tomto barvitém vyprávění z první ruky se nám dostává jedinečného přístupu do nitra Stalinovy Ústřední školy pro ženské odstřelovače poblíž Podolska v západním Rusku.

Lulija byla oddanou členkou Komsomolu (sovětské komunistické mládežnické organizace) a její rodiče pracovali pro NKVD. Začínala v odstřelovačské škole a nakonec se stala ceněnou členkou svého praporu během operací proti Prusku.

Vytrvale procházela osmiměsíčním výcvikem, než 24. listopadu 1944, jen několik dní po kvalifikaci, odjela na frontu. Připojila se ke třetímu běloruskému frontu a její prapor vydržel střelbu z německých minometů i hlášení z reproduktorů, která je vyzývala, aby přešli na německou stranu.

Luliia vypráví, jak byli v poli celé dny a pravidelně se střetávali s nepřítelem v děsivých střetech jeden na jednoho. Zaznamenává euforii z prvního zásahu a zahájení "bojového počítání", ale i úvahy o tom, že to byl zároveň konec života.

Tyto pocity se vytrácejí, když vypráví o barbarských činech Hitlerova nacistického Německa. Vzpomíná, jak byly ženy jednou málem přepadeny Němci v jejich domě, když se jiné útvary Rudé armády vzdálily a neřekly jim to. Podrobně popisuje také devítidenní stání, které prožily v obklíčení Němců v Landsbergu.

Pravidelně trpěla špatným zdravotním stavem, když si poranila koleno střepinou a musela být operována bez anestetik. Nakonec se dočkala konce války v K ngsbergu.

Stejně jako její slavná kolegyně Pavličenková získala uznání, ale těžko se vyrovnávala s válečnou službou. Pronásledována vzpomínkami spálila dopisy, které posílala domů z fronty. Později zjistila, že z 1885 absolventů její odstřelovačské školy jich ve válce zahynulo jen 250.

V tomto silném vyprávění z první ruky se blíže seznámíme s machinacemi NKVD (tajné policie) i s vyčerpávající válečnou daňí a dechberoucí statečností této odstřelovačky.

Doplňkový materiál obsahuje poznámky Johna Waltera a úvod Martina Peglera.