Tato kniha se zabývá etickým rozměrem autobiografického vyprávění. Vysvětluje, jak je možné, že člověk tváří v tvář četným zkušenostem utrpení rozšiřuje nepodmíněné v podmíněnosti života vyprávěním příběhů o sobě a o sobě.
Jeho protějšek tak dostává příležitost lépe poznat sám sebe skrze druhého, a tak se dožadovat vlastní autonomie. Na příkladech textů Christine Lavantové a Thomase Bernharda je ukázáno, jak je strukturováno prolínání mezi vypravěčem, vyprávěným a příjemcem a proč je nutné toto prolínání eticky reflektovat.
Kniha je určena zájemcům o filozofii a literární vědu i všem, kdo se zabývají terapeutickými otázkami. Její četba poučí a potěší.