Ďábel, kterého známe: Víme, co děláme, abychom se vypořádali s novou íránskou supervelmocí

Recenze čtenářů

Kniha „Ďábel, kterého známe“ od Roberta Baera poskytuje vyvážený a kritický pohled na roli Íránu na Blízkém východě a zpochybňuje konvenční názory tím, že Írán vykresluje jako racionálního státního aktéra s významným vlivem v regionu. Baer se vyslovuje pro změnu zahraniční politiky USA vůči Íránu tak, aby byly uznány jeho ambice a realita. Kniha je chválena za pronikavou analýzu a historický kontext, zároveň však čelí kritice za domnělé rozpory, nedostatek řádných zdrojů a poněkud poraženecký postoj k angažovanosti USA vůči Íránu.

Hluboké postřehy založené na přímých zkušenostech, přesvědčivá analýza íránské perspektivy, zpochybňuje konvenční představy o Íránu jako totalitním státu, zdůrazňuje význam diplomatické angažovanosti a nabízí širší historický kontext blízkovýchodních záležitostí.

Občasné rozpory ve vyprávění, vnímaný defétismus při obhajobě ústupků USA vůči Íránu, nedostatek řádných citací a zdrojů pro tvrzení a někteří čtenáři mají pocit, že Baer může přehlížet složitost íránských regionálních akcí a ideologie.

(na základě 132 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Devil We Know: Dealing with the New Iranian Superpower

Obsah knihy:

Zatímco Spojené státy v posledních třiceti letech přivíraly oči, nebo se k nim stavěly odmítavě, Írán se stal zemí, která je schopna změnit osud Ameriky stejně jako tradiční velmoci Rusko a Čína. Jedním z hlavních argumentů této knihy je, že Írán v některých ohledech drží americkou budoucnost ještě pevněji.

Jak mistrně ukazuje bývalý agent CIA Robert Baer, Írán se vmanévroval mezi elitní supervelmoci tím, že využil falešných představ Američanů o tom, co je Írán zač - nechal nás uvěřit, že je to země, kterou řídí zamračení náboženští fanatici, příliš zaujatí teokratickými tahanicemi a teroristickými plány, než aby posílili své politické a ekonomické základy.

Skutečnost je mnohem děsivější - a přesto je v potenciální katastrofě obsažena implicitní politická reakce, která by mohla zabránit katastrofě, pokud budeme dostatečně odvážní, abychom ji přijali.

Baerovo pátrání přímo na místě a rozhovory s klíčovými hráči na Blízkém východě - od íránského ajatolláha přes bahrajnského krále až po šéfa izraelské vnitřní bezpečnosti - vykreslují obraz staletého šíitského národa, který je naprosto opačný, než se obvykle vykresluje. Například íránský prezident Ahmadínežád, který chrlí nenávist, není v žádném případě skutečným mluvčím íránské zahraniční politiky, ani není prioritou Íránu stát se jaderným hráčem.

Přesto Baer zjistil, že Írán se v současnosti podílí na měkkém ovládnutí Blízkého východu, že zástupný způsob vedení války a kooptace, který zdokonalil s Hizballáhem v Libanonu, vyváží do celého regionu, že Írán nyní kontroluje značnou část Iráku, že rozšiřuje svůj vliv na Jordánsko a Egypt, že do své sféry vtahuje Arabské emiráty a další státy Perského zálivu a že brzy bude mít pevně v rukou světový ropný kohoutek.

Směsí anekdot a informací získaných z tajných zdrojů Baer skvěle dokazuje, že Írán zdaleka není divokým darebáckým státem, ale racionálním aktérem - který se vyzná ve hře národů a je tak efektivní v maření domnělého západního kolonialismu, že i soupeřící sunnité s chutí bojují pod jeho vlajkou.

Pro tvůrce americké politiky se zúžily možnosti: buď přenechat nejdůležitější energetické koridory na světě zemi, která se nám může vojensky vyrovnat svými asymetrickými schopnostmi (mezi něž patří i používání sebevražedných atentátníků) - nebo jednat s ďáblem, kterého známe. Možná zjistíme, že spojenectvím s Íránem zvýšíme nejen svou vlastní bezpečnost, ale i bezpečnost všech národů Blízkého východu. Alternativa - pokračovat ve vedení Íránu k nastolení hegemonie nad muslimským světem - je příliš mrazivá na to, abychom o ní uvažovali.