Clarence Thomas a ztracená ústava

Recenze čtenářů

Kniha přináší hluboký pohled na život a soudcovskou filozofii soudce Clarence Thomase a zdůrazňuje jeho oddanost originalismu a ústavním principům. Přestože účinně nastiňuje jeho význam jako soudce a jeho přínos právnímu myšlení, byla kritizována za nízkou kvalitu textu a gramatické problémy.

Podrobný průzkum života a soudcovské filozofie Clarence Thomase, dobře prozkoumané historické souvislosti a podnětné postřehy k ústavním otázkám. Pro mnohé čtenáře byla kniha inspirativní a ocenili její srozumitelnost a význam. Slouží jako připomínka zásad stanovených v ústavě.

Výrazné problémy s kvalitou psaní, včetně špatné gramatiky a rozvitých vět, které některým čtenářům ubíraly na zážitku ze čtení. Někteří čtenáři si také všimli nedostatečné hloubky při probírání konkrétních právních názorů a přáli si více přímých srovnání se současnými soudními osobnostmi.

(na základě 62 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Clarence Thomas and the Lost Constitution

Obsah knihy:

Když se Clarence Thomas v roce 1991 stal členem Nejvyššího soudu, s hrůzou zjistil, že soud vykládá zcela jinou ústavu, než jakou napsali její tvůrci - tu, která ustanovila federální vládu obsazenou volenými zástupci lidu, pověřenou ochranou vrozených práv občanů a ponechávající jim svobodu, aby si své individuální štěstí vytvářeli sami ve svých rodinách, komunitách a státech. Zjistil, že jeho předchůdci v soudní radě se podíleli na prvním kroku této transformace, když v 70. letech 19. století znehodnotili dodatky z občanské války, které měly jeho černošským spoluobčanům poskytnout plné občanství. V další generaci se Woodrow Wilson, který odmítl tvůrce zákonů a jejich práci jako zastaralou, rozhodl nahradit zákony tvořené zástupci lidu pravidly tvořenými vysoce vzdělanými, moderními, údajně nestranickými "experty", což byla myšlenka, kterou Franklin Roosevelt suploval v agenturách New Deal, jež, jak sám uznal, neměly žádné ústavní opodstatnění. V padesátých a šedesátých letech pak pod vedením předsedy Nejvyššího soudu Earla Warrena devítka začala uskutečňovat Wilsonův sen o Nejvyšším soudu zasedajícím jako stálý ústavní konvent, který vymýšlel zákony z kouře a zrcadel a zdůvodňoval je jako projev ducha doby.

Thomas, který nastoupil k soudu po osmi letech vedení jedné z nesčetných správních agentur, jež Velká společnost navršila na FDR, měl však k novému vládnímu uspořádání hluboké výhrady. Sdílel vizi tvůrců zákona o svobodných, samosprávných občanech, kteří sami určují svůj osud. A na základě vlastních zkušeností, kdy vyrůstal v segregované Savannah, na vysoké škole koketoval s černošským radikalismem a odmítal ho a vedl agenturu, která údajně prosazovala rovnost, pochyboval, že nevolení experti a soudci skutečně rozumí morálnímu oblouku vesmíru lépe než lidé sami nebo že pravidla a rozhodnutí, která vydávají, život spíše zlepšují, než zhoršují. A tak ve stovkách stanovisek, která za více než čtvrtstoletí svého působení u Soudu napsal - nejdůležitější z nich na těchto stránkách vysvětluje srozumitelným, neprávnickým jazykem -, zpochybnil ústavní základy nového řádu a pokusil se obnovit omezený, samosprávný původní řád jako legitimnější, spravedlivější a svobodnější než ten, který vyrostl místo něj. Zdá se, že Soudní dvůr se nyní chystá jít po cestě, kterou vytyčil.

Svobodný, samosprávný národ potřebuje nezávisle smýšlející a samostatné občany a Thomasův životopis, který je zde barvitě vylíčen, vytvořil přesně takový charakter, jaký zakladatelé předpokládali, že bude Američany vždy charakterizovat. Budoucnost Ameriky závisí na síle její kultury a institucí, které budou formovat stále více občanů tohoto ražení.