Chytrá hra: O hrách, inteligenci a umělé inteligenci

Recenze čtenářů

Kniha nabízí poutavý a přístupný výklad umělé inteligence v kontextu her, který zaujme jak nadšence, tak i nováčky v oboru. Efektivně sděluje složité myšlenky vtipným a neformálním způsobem, takže je příjemná pro širokou škálu čtenářů.

⬤ Čtivá a zajímavá
⬤ nevyžaduje znalosti programování ani matematiky
⬤ humorný a nenáročný styl psaní
⬤ poučná informace o algoritmech umělé inteligence
⬤ nabízí odkazy pro další zkoumání
⬤ vhodná jak pro příležitostné čtenáře, tak pro zájemce z akademické sféry.

K plnému pochopení všech pojmů může být zapotřebí určitý stupeň znalostí nebo inteligence; čtenáři, kteří nehráli zmíněné hry, nemusí některé odkazy tolik ocenit.

(na základě 3 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Playing Smart: On Games, Intelligence, and Artificial Intelligence

Obsah knihy:

Nová vize budoucnosti her a herního designu, kterou umožňuje umělá inteligence.

Mohou hry měřit inteligenci? Jak bude umělá inteligence ovlivňovat hry budoucnosti? Julian Togelius v knize Playing Smart zkoumá souvislosti mezi hrami a inteligencí a nabízí novou vizi budoucích her a herního designu. Videohry jsou již dnes závislé na umělé inteligenci. Hry používáme k testování algoritmů umělé inteligence, zpochybňování našeho myšlení a lepšímu pochopení přirozené i umělé inteligence. Togelius tvrdí, že v budoucnu budou herní designéři schopni vytvářet chytřejší hry, které nás na oplátku učiní chytřejšími, a to za použití pokročilé umělé inteligence, která pomůže při navrhování her. V této knize nám prozradí, jak na to.

Hry jsou minulostí, přítomností i budoucností umělé inteligence. V roce 1948 napsal Alan Turing, jeden ze zakladatelů počítačové vědy a umělé inteligence, ručně program pro šachy. Dnes máme Deep Blue od IBM a AlphaGo od DeepMind a obrovské úsilí věnujeme vývoji umělé inteligence, která dokáže hrát takové arkádové hry, jako je Pac-Man. Programátoři nadále používají hry k testování a vývoji umělé inteligence, vytvářejí nová měřítka pro umělou inteligenci a zároveň zpochybňují lidské předpoklady a kognitivní schopnosti. Navrhování her je v jádru kognitivní věda, připomíná Togelius - když hrajeme nebo navrhujeme hru, plánujeme, prostorově přemýšlíme, předvídáme, pohybujeme se a hodnotíme sebe i svůj výkon. Togelius píše, že studiem toho, jak hrajeme a navrhujeme hry, můžeme lépe pochopit, jak lidé a stroje myslí. Umělá inteligence může pro navrhování her udělat víc než jen poskytnout obratného soupeře. Můžeme ji využít k vytvoření agentů umělé inteligence, kteří hrají a navrhují hry, což umožní vznik nové generace her s umělou inteligencí. S AI můžeme prozkoumat nové hranice v oblasti učení a hraní.