Charlie Echo

Recenze čtenářů

Kniha je dobře napsaným, nápaditým a dojemným příběhem, který jedinečným způsobem kombinuje humor s citlivostí a čtenáře zaujme od samého počátku. Vyznačuje se přesvědčivými postavami a osobitým stylem vyprávění, což umožňuje poutavý čtenářský zážitek.

⬤ Dobře napsaný, vynalézavý a nápaditý
⬤ disponuje dojemným, ale lehkým nádechem
⬤ obratné a citlivé psaní
⬤ humorný a okouzlující
⬤ velmi poutavý a těžko se odkládá
⬤ jedinečný styl vyprávění (pantomima).

Žánr se nemusí líbit každému; někteří čtenáři si nemusí být jisti používáním poznámek pod čarou.

(na základě 3 hodnocení čtenářů)

Obsah knihy:

Podobně jako Aladin, ale s posttraumatickým stresem, je Charlie Echo příběhem o přáních - posledních přáních umírajícího vojáka v Normandii v roce 1944. Ústní přání tohoto druhu jsou platná, pokud jsou na místě dva svědci a prvními muži na scéně jsou radista Charlie Goodman a jeho asistent Sid Saunders. Bohužel ve zmatku událostí, které následují, se Charliemu nepodaří zjistit úplnou totožnost umírajícího důstojníka a je invalidně odvezen zpět do Blighty sužován traumatem a výčitkami svědomí. Jakmile je i on demobilizován, je na Saundersovi, aby se dostal z patové situace tím, že svému kamarádovi zajistí opravu radiotelefonu, stejného, jaký používali ve Francii. Nepočítá však s tím, že práce na přístroji Charlieho přiměje k tomu, aby nejen znovu uslyšel hlas tajemného vojáka, ale také ho spatřil. Pokud to není tak docela džin v lampě, vypadá to, že v přístroji je duch, a to takový, který byl přenesen do jeho dílny v Leedsu.

Duch se zděšením zjišťuje, že jeho přání nebylo splněno, a tak se vydává na cestu poválečnou Británií, aby splnil svůj slib z bojiště. Tato cesta, která se pohybuje mezi humorem a patosem, promění samotářského opraváře v nepravděpodobného hrdinu pantomimy a pohání Saunderse, aby se vydal za svou přidělenou rolí v "představení".

"Několik let jsem pracoval pro filmový a videoarchiv Imperiálního válečného muzea v Duxfordu u Cambridge," vysvětluje Andrew, který žije v Alveley. "Většinou se práce točila kolem uchovávání filmů. Když však člověk seděl sám a sledoval jednu cívku za druhou převážně černobílých němých záběrů, nemohl se ubránit myšlence, o čem lidé zachycení na těchto pohyblivých obrázcích v danou chvíli mluvili, a pak nevyhnutelně o tom, co by asi řekli, kdyby s námi mohli mluvit tady a teď. Když jsem žil v Cambridgi, měl jsem to štěstí, že jsem mohl sledovat řadu pantomim v podání univerzitní komediální skupiny "The Footlights". Když jsem seděl v divadle ADC, byl jsem ohromen tím, jak se vzdálenost mezi starým, music hallovým stylem komedie, který vzkvétal po většinu dvacátého století, a jeho modernější variantou nejen zmenšila, ale i překonala. Minulost a přítomnost spolu mohly opět mluvit, a když se tak stalo, začala se rodit myšlenka válečného příběhu s prvky komedie, z níž se nakonec stalo Charlie Echo.".