Černý Atlantik: Modernost a dvojí vědomí

Recenze čtenářů

Kniha Paula Gilroye „Černý Atlantik“ přetváří historické a kulturní diskuse tím, že zkoumá zkušenosti černošské diaspory nadnárodní optikou. Kniha zkoumá složitá témata identity, kultury a komunikace ovlivněná atlantickým obchodem s otroky a zdůrazňuje význam hybridity a mezikulturních výměn.

Kniha je vysoce oceňována pro svou inovativní metodologii a hluboký vhled do černošské politické kultury, identity a dějin africké diaspory. Čtenáři oceňují Gilroyův výmluvný styl psaní, osvětlení složité dynamiky a integraci různých intelektuálních vlivů spolu s poutavým vyprávěním o významných černošských osobnostech. Kniha je považována za klasický text, který je nezbytný pro pochopení černošské britské zkušenosti.

Pro některé čtenáře jsou jazyk a pojmy použité v knize poměrně složité a náročné, což může vyžadovat další zdroje, jako jsou slovníky. Kromě toho může být kniha díky své odborné povaze méně přístupná širokému publiku, které není obeznámeno s akademickým diskurzem týkajícím se černošské historie a kulturních studií.

(na základě 14 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Black Atlantic: Modernity and Double-Consciousness

Obsah knihy:

Afrocentrismus. Eurocentrismus. Karibská studia. Britská studia. Pro síly kulturního nacionalismu, které jsou zalezlé ve svých táborech, zní tento odvážný háček jako osvobozující výzva. Paul Gilroy nám říká, že existuje kultura, která není specificky africká, americká, karibská nebo britská, ale všechno dohromady, černá atlantická kultura, jejíž témata a techniky překračují etnickou a národnostní příslušnost a vytvářejí něco nového a dosud nepoznamenaného. Kniha The Black Atlantic zpochybňuje postupy a předpoklady kulturních studií a zároveň komplikuje a obohacuje naše chápání modernismu.

Debaty o postmodernismu vrhají na otázky historické periodizace nemoderní stín. Gilroy se tomuto trendu brání tvrzením, že vývoj černošské kultury v Americe a v Evropě je historickou zkušeností, kterou lze označit za moderní z řady jasných a specifických důvodů. Pro Hegela byla dialektika pána a otroka nedílnou součástí modernity a Gilroy se zamýšlí nad důsledky této myšlenky pro transatlantickou kulturu. Při hledání poetiky odrážející politiku a historii této kultury nás bere na transatlantickou cestu po hudbě, která po staletí přenášela rasová poselství a pocity po celém světě, od Jubilee Singers v devatenáctém století přes Jimiho Hendrixe až po rap. Zkoumá také tento internacionalismus, jak se projevuje v černošském psaní od "dvojího vědomí" W. E. B. Du Boise přes "dvojí vidění" Richarda Wrighta až po podmanivý hlas Toni Morrisonové.

V závěrečném díle Gilroy odhaluje společné obrysy černošského a židovského pojetí diaspory, aby vytvořil teoretický základ pro zacelení rozporů mezi černochy a Židy v současné kultuře a dále definoval ústřední téma své knihy: že černoši vytvořili nacionalismus, ne-li národ, v rámci společné kultury černého Atlantiku.