Beruška

Recenze čtenářů

Tyto memoáry jsou dojemným vyprávěním o autorčině životě poznamenaném duševní nemocí několika generací, citovými zápasy a odolností vůči nepřízni osudu. Vyprávění zachycuje významné okamžiky autorčina dětství a dospělosti, odhaluje hluboké emocionální vhledy a dopad matčiných psychických problémů na její život.

Memoáry jsou popisovány jako hluboce dojemné a poetické, s autentickým hlasem, který účinně zachycuje nevinnost a perspektivu dítěte v různých věkových obdobích. Psaní je jemné a nápadité a vybízí čtenáře, aby se do obsahu hluboce ponořili. Emocionální hloubka a houževnatost, které jsou v příběhu zobrazeny, silně rezonují a ukazují autorčinu cestu utrpením a uzdravením.

Pro některé čtenáře může být téma znepokojivé, protože se zaměřuje na duševní nemoci a traumata. Memoáry vyžadují od čtenářů interpretaci určitých zážitků a emocí, což nemusí rezonovat s každým. Navíc snová kvalita vyprávění může představovat výzvu pro ty, kteří hledají přímočařejší přístup k vyprávění.

(na základě 1 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Ladybug

Obsah knihy:

Básnířka, spisovatelka a pedagožka Nikia Chaneyová přichází s experimentálními memoáry o extrémní chudobě a schizofrenii, mateřství a lásce. Tohle je Inglewood v Kalifornii, rok 1988, jasný a hlučný, na chodníku se rozlévají hnědě zbarvené děti jako motýli nebo odpadky, jejich matky na ně křičí od vchodových dveří.

Povzdechneš si. Niki, a tvůj hlas je tichý, vážný, někdy slyším lidi, kteří na mě mluví... Slyšíš je taky? Napínám se, abych poslouchala.

Zase jsi zmlkla, strnulá a ztracená.

Nakloním se k tvému tělu a celou svou bytostí se snažím slyšet. Udělám svůj postoj stejný jako tvůj.

Zavírám oči v domnění, že mi to pomůže lépe slyšet. Zapřu se a představuji si, jak se mé uši zvětšují jako antény, obrovské satelitní antény, které zachytí všechny zvuky ve všech domech v celém okolí na celém světě. Ale slyším jen vodu tekoucí ve dřezu.

Venku se ozve ptačí krákání a pak šumění projíždějícího auta. Maminka. Maminka.

Taky je slyším. Taky slyším, jak si lidé povídají.

Slyším je. Slyším je jako ty." Povzdechneš si, tak se ti ulevilo a jsi šťastná. Usměješ se na mě do zrcadla a trochu se zasměješ, když se vracíš do pokoje.

Odmítám se na tebe dívat, hlavně do tvých očí.

Nevím, co uvidím.".