Recenze čtenářů
Shrnutí:Phillip Cary se ve své knize „Augustinův vynález vnitřního já“ zabývá integrací Augustinova myšlení s platónskou filozofií, zejména pokud jde o koncept vnitřního já. Recenze vyzdvihují její hloubku a srozumitelnost a oslovují zejména jedince, kteří se snaží pochopit složitost sebereflexe ve filosofickém a teologickém kontextu. Někteří čtenáři si však všímají její mnohomluvnosti a občasného opakování a naznačují, že by jí prospělo stručnější vyložení.
Klady:⬤ Poskytuje cenný vhled do Augustinova myšlení a jeho vlivu na západní kulturu.
⬤ Poutavý styl psaní, který je přístupný a poutavý, podobný detektivnímu románu.
⬤ Tato práce zaplňuje významnou mezeru ve vědeckém poznání Augustinova vztahu k platonismu.
⬤ Navzdory své akademické povaze je srozumitelná a důkladná.
⬤ Podněcuje k hlubokému zamyšlení nad osobními a filozofickými otázkami.
Zápory:⬤ Někteří čtenáři ji považují za mnohomluvnou a opakující se, se zbytečným rozváděním některých bodů.
⬤ Závěr je vnímán jako příliš stručný ve srovnání s hloubkou předložené diskuse.
⬤ Chybí důkladné prozkoumání některých nuancí, například Augustinových názorů na literaturu a vzdělání.
(na základě 6 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Augustine's Invention of the Inner Self: The Legacy of a Christian Platonist
Obsah knihy:
Phillip Cary v této knize tvrdí, že Augustin vymyslel koncept jáství jako soukromého vnitřního prostoru - prostoru, do něhož lze vstoupit a v němž lze nalézt Boha. Ačkoli se často tvrdí, že Augustin nějakým způsobem zahájil západní tradici vnitřního prostoru, tato studie je první, která přesně určuje, co bylo na Augustinově filozofii vnitřního prostoru nového, a zasazuje ji do příběhu jeho intelektuálního vývoje a jeho vztahu k platonistické tradici.
Cary tvrdí, že Augustin vynalézá vnitřní já, aby vyřešil konkrétní konceptuální problém. Augustina přitahuje neoplatonistický obrat k nitru, který umístil Boha do duše, přesto zůstává věrný ortodoxnímu katolickému učení, že duše není božská. Spojuje oba důrazy tím, že nás nabádá, abychom se obrátili "dovnitř a pak nahoru" - abychom vstoupili do vnitřního světa sebe sama a teprve pak pohlédli na božské Světlo nad lidskou myslí.
Cary historicky zasazuje Augustinovo pojetí sebe sama do platónské i křesťanské tradice. Ukazuje, že koncept soukromého vnitřního já je vývojem v rámci dějin platonistického pojetí inteligibility či intelektuálního vidění, které zakládá jakousi příbuznost mezi lidským intelektem a božskými věcmi, které vidí. Ačkoli Augustin není jediným platonikem v křesťanské tradici, vyniká svou oddaností tomuto pojetí inteligibility a ochotou aplikovat je i na Boha. To ho vede k bagatelizaci učení, že Bůh je nepochopitelný, neboť je přesvědčen, že je přirozené, aby oko mysli očištěné od hříchu vidělo a chápalo Boha.
Při popisu Augustinova vynálezu vnitřního já vrhá Caryho fascinující kniha nové světlo na Augustinův život a myšlení a ukazuje, jak se Augustinův postoj vyvinul v ortodoxnějšího Augustina, kterého známe z jeho pozdějších spisů.
