Původní název:
Anarchy and Culture: The Aesthetic Politics of Modernism
Obsah knihy:
Anarchismus je obecně chápán jako neúspěšná ideologie, politická filozofie, která kdysi mohla mít mnoho stoupenců, ale dnes přitahuje jen podivíny a excentriky. Tato kniha tvrdí, že úpadek politického anarchismu je jen polovinou příběhu; druhou polovinou je příběh o rozsáhlém kulturním úspěchu.
David Weir tuto tezi rozvíjí několika způsoby. Začíná úvahou o místě kultury v politickém myšlení klasických anarchistických myslitelů Williama Godwina, Pierra-Josepha Proudhona, Michaila Bakunina a Petra Kropotkina. Poté ukazuje, jak vnímaná anarchie společnosti devatenáctého století přiměla spisovatele, jako byli Matthew Arnold, Henry James a Fjodor Dostojevskij, aby se odvrátili od politiky a hledali jednotu v myšlence společné kultury.
Avšak s tím, jak další spisovatelé a umělci konce devatenáctého století začali sympatizovat s anarchismem, se vyhlídka na společnou kulturu stále více vzdalovala. Podle Weira stojí za velkou částí kultury fin de si cle afinita k anarchismu, která se rozvinula mezi příslušníky umělecké avantgardy.
Samotný vznik modernismu lze totiž chápat jako estetickou realizaci anarchistické politiky. Na podporu tohoto tvrzení Weirová ukazuje, že anarchismus je klíčovým estetickým principem, z něhož vychází tvorba širokého spektra modernistických osobností, od Henrika Ibsena a Jamese Joyce až po dadaistu Huga Balla a surrealistu Luise Buuela.
V závěru Weirová přehodnocuje fenomén postmodernismu, který je pouze nejnovějším případem migrace politiky do estetiky, a naznačuje, že anarchismus jako kulturní podmínka je stále s námi.
