The Road: autobiografické paměti Jacka Londona, poprvé vydané v roce 1907. Jedná se o Londonovo vyprávění o jeho zážitcích z doby, kdy byl hobitem.

Původní název:

The Road: an autobiographical memoir by Jack London, first published in 1907. It is London's account of his experiences as a hob

Obsah knihy:

The Road by Jack LondonThe Road jsou autobiografické paměti Jacka Londona, které poprvé vyšly v roce 1907. Je to Londonovo vyprávění o jeho trampských zážitcích z 90.

let 19. století, kdy Spojené státy zažily nejhorší hospodářskou krizi. Popisuje své zážitky z přeskakování nákladních vlaků, "zadržování" vlaku, když se ho posádka snaží vyhodit, žebrání o jídlo a peníze a vymýšlení neobvyklých historek, aby oklamal policii.

Vypráví také o třiceti dnech, které strávil v Erie County Penitentiary, jež popsal jako místo "nepopsatelných hrůz" poté, co byl "skřípnut" (zatčen) za potulku.

Dále vypráví o svém působení v Kelleyho armádě, ke které se přidal ve Wyomingu a zůstal v ní až do jejího rozpuštění u řeky Mississippi. Film Císař severního pólu z roku 1973 s Lee Marvinem v hlavní roli je volně založen na knize The Road Jacka Londona.

Ve státě Nevada žije žena, které jsem kdysi nepřetržitě, důsledně a bezostyšně lhal po dobu několika hodin. Nechci se jí omlouvat. Jsem od toho dalek.

Ale chci to vysvětlit. Bohužel neznám její jméno, natož její současnou adresu. Pokud její oči náhodou narazí na tyto řádky, doufám, že mi napíše.

Bylo to v Renu v Nevadě v létě roku 1892. Také byl čas jarmarků a město bylo plné drobných podvodníčků a plechových rohatců, nemluvě o obrovské a hladové hordě tuláků.

Byli to hladoví tuláci, kteří z města udělali "hladové" město. "Mlátili" do zadních dveří domů občanů, dokud zadní dveře přestaly reagovat. Těžké město pro "posměváčky", tak mu tehdy říkali tuláci.

Vím, že jsem přišel o nejedno jídlo, přestože jsem si mohl "hodit nohou" s dalším, když došlo na "zabouchnutí vrat" za "poke-out" nebo "set-sed", případně na úder za "lehký kousek" na ulici.

Jednoho dne jsem se v tom městě dostal do tak těžké situace, že jsem dal vrátnému vale a vnikl do osobního auta nějakého potulného milionáře. Vlak se rozjel, když jsem se dostal na nástupiště, a já jsem zamířil k výše zmíněnému milionáři, přičemž vrátný byl o skok pozadu a natahoval se po mně. Byl to mrtvý souboj, protože jsem se k milionáři dostal ve stejnou chvíli, kdy se vrátný dostal ke mně.

Na formality jsem neměl čas. "Dejte mi čtvrťák na jídlo," vyhrkl jsem. A jak jsem žil, ten milionář sáhl do kapsy a dal mi...

jen... přesně... čtvrťák.

Jsem přesvědčen, že byl tak vyjevený, že automaticky poslechl, a od té doby mě velmi mrzí, že jsem ho o dolar nepožádal.