Klenot sedmi hvězd

Recenze čtenářů

Uživatelské recenze představují směsici názorů na „Klenot sedmi hvězd“ Brama Stokera. Mnozí čtenáři oceňují zkoumání záhad a prvků egyptologie a těší se ze Stokerovy charakteristické prózy a stylu vyprávění. Několik recenzí však vyjadřuje zklamání z tempa, stylu psaní a z toho, že některá vydání jsou zkrácená nebo špatně formátovaná. Rozporuplné reakce vyvolává také závěr knihy.

⬤ Vynikající vyprávění a poutavé prvky tajemna.
⬤ Bohaté zkoumání egyptologie a historických souvislostí.
⬤ Stokerova dobře propracovaná próza, popisovaná jako napínavá a temná.
⬤ Některá vydání se vyznačují dobrou kvalitou tisku a designem.

⬤ Problémy s tempem, stížnosti na pomalé vyprávění a těžkopádný styl psaní.
⬤ Některá vydání jsou zkrácená nebo špatně formátovaná.
⬤ Zklamání z konce, který je vnímán jako antiklimaktický nebo kompromisní.
⬤ Smíšené hodnocení ilustrací, z nichž mnohé jsou nepodstatné nebo nekvalitní.

(na základě 39 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Jewel of Seven Stars

Obsah knihy:

Zakoupením jedné z klasických knih 1. světové knihovny podpoříte naši bezplatnou internetovou knihovnu elektronických knih ke stažení.

Navštivte nás online na www.1stWorldLibrary.ORG - - Všechno se to zdálo tak skutečné, že jsem si jen stěží dokázal představit, že se to někdy předtím stalo; a přesto každá epizoda nepřicházela jako nový krok v logice věcí, ale jako něco očekávaného. Takto moudře paměť provádí své žerty v dobrém i zlém, pro potěšení i bolest, pro blaho i neštěstí. Právě tak je život hořkosladký a to, co se stalo, se stává věčným.

Lehký skif opět přestal střílet po líné vodě, jako když se blýskala a kapala vesla, a sklouzl z prudkého červencového slunce do chladivého stínu velkých svěšených vrbových větví - já jsem stál v houpající se loďce, ona seděla klidně a obratnými prsty se chránila před zbloudilými větvičkami nebo volností pružnosti pohybujících se větví. Voda pod baldachýnem průsvitné zeleně opět vypadala zlatohnědě a travnatý břeh měl smaragdový odstín.

Znovu jsme seděli v chladivém stínu a nesčetné zvuky přírody vně i uvnitř našeho altánu se slévaly v ono ospalé šumění, v jehož dostatečném prostředí lze účinně zapomenout na velký svět s jeho rušivými problémy i ještě rušivějšími radostmi. V té blažené samotě mladá dívka opět ztratila konvence své primární, úzké výchovy a přirozeně, zasněně mi vyprávěla o osamělosti svého nového života.

S podtónem smutku mi dávala pocítit, jak v tom rozlehlém domě byl každý z domácnosti izolován osobní nádherou jejího otce a jí samotné; že tam důvěra neměla žádný oltář a sympatie žádnou svatyni; a že tam dokonce i tvář jejího otce byla tak vzdálená, jak se nyní zdál starý venkovský život.