Hrdina W. Somerset Maugham, Beletrie, Klasika, Historické, Psychologické

Recenze čtenářů

Recenze románu W. Somerseta Maughama „Hrdina“ jsou směsicí uznání a kritiky. Mnozí uznávají Maughamův vhled do psychologie postav a společenských mravů, jiní kritizují nevyrovnaný děj a těžkou prózu. Kniha nabízí dojemné zkoumání bojů vracejícího se válečného veterána uprostřed společenských očekávání, ale ve srovnání s Maughamovými známějšími díly je často považována za méně vytříbenou.

⬤ Pronikavý vývoj postav a psychologická hloubka.
⬤ Upřímné a přímočaré zobrazení lidských emocí a společenských tlaků.
⬤ Podmanivý styl psaní s živými popisy.
⬤ Poutavé zkoumání složitých témat, jako je hrdinství a láska.
⬤ Krátká délka činí knihu přístupnou čtenářům.

⬤ Nevyrovnané vyprávění s některými neobratnými dialogy a dřevěnými momenty.
⬤ V některých částech těžkopádná próza, která může příběhu ubírat na působivosti.
⬤ Někteří čtenáři ji považují za méně působivou ve srovnání s Maughamovými nejlepšími díly.
⬤ Vzhledem k dobovému prostředí může působit zastarale nebo se obtížně čte.

(na základě 57 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Hero W. Somerset Maugham, Fiction, Classics, Historical, Psychological

Obsah knihy:

"Byli jsme vysláni, abychom obsadili neobsazený kopec. Naše zásada byla, že kopec je vždycky neobsazený, pokud z něj nepřítel skutečně nestřílí.

Místo bylo samozřejmě plné Búrů; počkali, až se přiblížíme na dostřel pistole na hraní, a pak začali vražedně střílet. Dělali jsme, co jsme mohli. Pokusili jsme se to místo obsadit, ale neměli jsme šanci.

Muži padali k zemi jako devítky.

Nikdy jsem nic podobného neviděl. Byl vydán rozkaz ke střelbě a nebylo na co střílet, jen na holé skály.

Museli jsme se stáhnout - nic jiného jsme nemohli dělat; a vzápětí jsem zjistil, že chudák Larcher byl zraněn. Říkal jsem si, že ho nemůžeme nechat tam, kde je, a tak jsem se pro něj vrátil. Zeptal jsem se ho, jestli se může pohnout.

"Ne," řekl, "myslím, že jsem zraněný na noze. Klekl jsem si k němu a obvázal ho, jak nejlépe jsem uměl. Prostě krvácel jako prase; a bratr Búr na nás mezitím házel hrnce, co mu síly stačily.

"Jak se cítíš? ' zeptal jsem se. "Trochu blbě, ale dobře.

Nebyl jsem na tom špatně, že ne? 'Ne, samozřejmě že ne, ty kejklíři,' řekl jsem. 'Myslíš, že můžeš chodit? ' 'Zkusím to.' Zvedl jsem ho, objal ho kolem ramen a chvíli jsme šli; pak strašně zbělel a zasténal: 'Je mi hrozně, Parsonsi,' a pak omdlel. Tak jsem ho musel nést; šli jsme ještě kousek dál a pak...

a pak jsem dostal ránu do ruky.

'Říkám, teď už tě nemůžu nést,' řekl jsem, 'proboha, vzchop se.' Otevřel oči a já mu zabránil v pádu. 'Myslím, že to ustojím,' řekl, a jak to říkal, kulka ho zasáhla do krku a jeho krev mi vystříkla na obličej. Zalapal po dechu a zemřel.".