Cesta ven

Recenze čtenářů

Recenze knihy Virginie Woolfové „The Voyage Out“ odrážejí celou škálu názorů, od hlubokého uznání až po zklamání. Mnozí čtenáři chválí Woolfové prózu jako krásnou a výmluvnou, upozorňují na její lyrický styl a schopnost vytvářet živé postavy a zkoumat hluboká témata. Jiní však román kritizují pro jeho pomalé tempo a nedostatek děje a označují jej za nudný a obtížně poutavý. Někteří čtenáři vyjadřují jasný rozkol v přijetí knihy; zatímco někteří oceňují její tematickou hloubku a zkoumání postav, jiní ji považují za nudnou a postrádající přesvědčivý děj.

⬤ Krásná, lyrická próza.
⬤ Hluboké zkoumání témat, jako je gender, manželství a osobní růst.
⬤ živé vykreslení postav.
⬤ Nabízí nový pohled na rané dílo Woolfové.
⬤ Někteří čtenáři zjistí, že poskytuje cenné poznatky o lidské zkušenosti.

⬤ Pomalé tempo a nedostatek děje mohou některé čtenáře nudit.
⬤ Postavy nemusí být dostatečně výrazné, což může vést ke zmatkům.
⬤ Někteří recenzenti ji považují za nudnou a opakující se.
⬤ Některá vydání mají problémy s kvalitou, například špatné OCR a chybějící text.
⬤ Nemusí se líbit těm, kteří hledají příběh založený na zápletce.

(na základě 76 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Voyage Out

Obsah knihy:

Protože ulice vedoucí ze Strandu na nábřeží jsou velmi úzké, je lepší nechodit po nich ruku v ruce. Budete-li na tom trvat, budou muset právničtí úředníci dělat letmé skoky do bláta a mladé písařky se za vámi budou muset vrtět.

V londýnských ulicích, kde se na krásu nebere ohled, se za výstřednost musí platit, a proto je lepší nebýt příliš vysoký, nenosit dlouhý modrý plášť nebo nebít levou rukou do vzduchu. Jednoho odpoledne na začátku října, kdy provoz na ulici začínal být čilý, kráčel po okraji chodníku vysoký muž s dámou v náručí. Rozzlobené pohledy jim dopadaly na záda.

Drobné, rozrušené postavy - neboť ve srovnání s tímto párem vypadala většina lidí malá - ozdobené plnicími pery a obtěžkané poštovními schránkami měly domluvené schůzky a pobíraly týdenní plat, takže nepřátelský pohled, kterým byla obdařena výška pana Ambrose a plášť paní Ambrose, měl svůj důvod. Nějaké kouzlo však muže i ženu postavilo mimo dosah zloby a neoblíbenosti.

U něj se dalo z pohybujících se rtů odhadnout, že jde o myšlenku, a u ní z očí upřených kamenně přímo před sebe na úrovni vyšší než oči většiny lidí, že jde o smutek. Jen díky tomu, že pohrdala všemi, které potkávala, se ubránila slzám, a tření lidí, kteří se kolem ní otáčeli, bylo zjevně bolestné. Po minutě nebo dvou, kdy se stoickým pohledem sledovala provoz na nábřeží, škubla manžela za rukáv a přešli mezi rychlým proudem aut.

Když byli v bezpečí na vzdálenější straně, jemně stáhla ruku z jeho paže a zároveň si dovolila uvolnit ústa a zachvět se; pak se jí vyhrnuly slzy, opřela se lokty o zábradlí a chránila si tvář před zvědavci. Pan Ambrož se ji pokusil utěšit; poplácal ji po rameni, ale ona nejevila známky toho, že by ho chtěla přijmout, a protože mu bylo trapné stát vedle smutku, který byl větší než jeho, zkřížil za sebou ruce a vydal se po chodníku.